Jeden z nejkrásnějších supersportovních vozů konce 20. století, navržený konstruktérem Gordonem Murrayem, nebyl svým původním pojetím určen pro závodní okruhy, nýbrž pro bohatou klientelu, toužící po rychlém a pohodlném automobilu s patřičnými sportovními geny. Na rozdíl od svých konkurentů v tomto segmentu vynikal nejen jízdními vlastnostmi, ale i praktičností a neobvyklým vnitřním uspořádáním, kde řidič sedí vpředu uprostřed a dva spolujezdci na sedadlech umístěných o něco vzadu po obou stranách. Také zavazadlový prostor, který se nacházel zboku po obou stranách vozu poskytoval nejen dostatečnou úložnou kapacitu, ale byl také snadno přístupný.
V roce 1994 však přišel zvrat v dosavadním smýšlení automobilky. Zasloužil se o to hlavně závodník, přítel Rona Dennise a v neposlední řadě i zákazník značky v jedné osobě Ray Bellm, který nakonec obměkčil jak Dennise, tak Murrayho. Vznikla dohoda, podle které si Bellm zakoupí za cenu jednoho milionu liber svůj vlastní vůz, který Murray upraví, a současně přivede ještě dalších pět zákazníků. Tak se také stalo a v roce 1995 se začalo s přestavbou prvního prototypu. Byly odstraněny obě postranní sedačky, kožené výplně a ostatní luxusní doplňky a naopak přibyl bezpečnostní rám a do zavazadlových prostor po bocích byly instalovány chladiče. Celkový vzhled závodního speciálu, který dostal označení GTR, se od civilní verze příliš nelišil. Nejvýraznější změnou bylo instalování mohutného zadního křídla a přidání několika nasávacích otvorů v přední části. Celkem tyto úpravy odlehčily vůz o 120 kg na celkových 1021 kg. Dvanáctiválec BMW o objemu 6,1 litrů, stejně jako 6-stupňová manuální převodovka byly shodné s produkčním typem. I když byl výkon vozu omezen povinným restriktorem na 600 koní, což bylo méně, než u civilní verze, bylo GTR celkově rychlejší, hbitější a lépe ovladatelné. Celkový počet vyrobených vozů v roce 1995 se vyšplhal na devět, přičemž šasi označované jako 01R bylo používáno továrnou jako testovací mula. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se tento vůz z čista jasna neobjevil na trati slavné čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Ale o tom až později.
Debut si nové McLareny odbyly na španělském okruhu Jerez, při čtyřhodinovém závodě seriálu BPR, kde obsadily v kvalifikaci první tři příčky a všem konkurentů tak dokonale vypálily rybník. V závodě samotném pak zvítězil McLaren vyvedený v legendárních barvách Gulf pilotovaný Rayem Bellmem a Sandro Salou. Zbylé dva vozy však pro technické problémy závod nedokončily. Obdobný průběh měly i následující podniky šampionátu.
  V Le Mans, kde se do boje s výkonějšími sportovními prototypy postavilo hned sedm McLarenů F1 GTR se o rozruch, především ve vlastních řadách, postaralo nasazení testovacího šasi 01R v rukou zkušených jezdců J. J. Lehta, Yannicka Dalmase a Masanori Sekiyi, startujích pod hlavičkou týmu Kokusai Aihatsu Racing. Privátní jezdci, kteří se na vývoji typu GTR podíleli od samého začítku jak finančně, tak částečně i technicky to cítili jako křivdu. Přestože dosahovaly McLareny v kvalifikaci maximální rychlosti 381 km/h, stačil čas nejrychlejšího z nich až na 9. místo.
Závod samotný se z velké části odehrával za prudkého deště, čímž se výkonový rozdíl mezi prototypy a GT-čky smazal. Naopak díky nižší spotřebě se do výhody dostaly právě vozy GT. V jedné chvíli se dokonce pět McLarenů seřadilo na prvních pěti místech průběžného pořadí. Chleba se lámal v noci, kdy se Lehto brilantní jízdou svým soupeřům vzdaloval o 20 sekund za jediný okruh. V cíli tedy, při svém prvním startu v Le Mans, McLaren F1 GTR uspěl a zvítězil s náskokem jednoho okruhu na prototyp Courage a trojici značkových kolegů. Ve zbylých podnicích sezóny 1995 dále kralovali Bellm a Salo a s pěti vítězstvími získali titul šampionů BPR.
Přes zimu prodělaly vozy další odtučňovací kůru, která přinesla úsporu 38 kg. Trochu naopak narostly do šířky a hlavně motor byl posazen níže k zemi. Bylo dokončeno dalších devět vozů a dva stávajíci byly upgradovány na specifikaci 96. Byla homologována také silniční verze F1 LM s výkonem 680 koní, čímž se otevřel prostor pro použití dalších úprav, jako byla například hořčíková skříň převodovky. Obhájce titulu Bellm nahradil v nové sezóně Sala za Jamese Weavera, se kterým pokračovali v úspěšném tažení. Zvítězili ve čtyřech podnicích, zatímco jejich největší soupeř, tovární tým Porsche, zvítězil jen třikrát. Navíc se zájmy Porsche dělily mezi projekt sportovního prototypu WSC 95 a vývoj vozu třídy GT1 pro avizovaný nový šampionát FIA GT.
Čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans se ale stala právě kořistí Porsche, kde jejich zmiňovaný prototyp pilotovaný Davy Jonesem, Alexem Wurzem a Manuelem Reuterem zvítězil před dvěma GT-čky 911 a třemi McLareny F1 GTR. Modro-oranžovému vozu týmu Gulf s číslem 33, jehož stabilní posádku Bellm, Weaver doplnil loňský vítěz Lehto, se tentokráte vinou poruchy převodovky nedařilo a obsadil až devátou příčku. Druhý vůz týmu s číslem 34, řízený Pierre-Henrim Raphanelem, Lindsay Owen-Jonesem a Davidem Brabhamem, dokončil závod na pátém místě.
  V roce 1997 se do projektu F1 GTR zapojila i automobilka BMW s vlastním továrním týmem a na scénu přišla revoluční modifikace nesoucí označení Long Tail s výrazně prodlouženou zádí. Není také bez zajímavosti, že několik z původních vozů GTR bylo po ukončení sportovní kariéry opět konvertováno na silniční verze a sám Ray Bellm s jedním z nich v originálních barvách Gulf přicestoval na závod do Le Mans v roce 1997. Dodnes je možné tento vůz vídat na různých setkáních a akcích jako je festival rychlosti v Goodwoodu.
Repliku tohoto vyjímečného vozu, zhotovený firmou UT models, jsem získal výměnou od pana Dušana Remiše.