Celkové vítězství ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans bylo pro automobilku Aston Martin po druhé světové válce jakoby zapovězeno. Z nejrůznějších příčin bývaly jejich vozy poráženy konkurenčními Jaguáry nebo italskými Ferrari a Maserati. Úspěchů dosahovaly alespoň v nižších kategoriích. Jiskřičku naděje přinesl až typ DB3S v roce 1953 se kterým dosáhla automobilka o dva roky později i na celkové druhé místo.
  Posíleni tímto úspěchem začali v roce 1956 pracovat na zbrusu novém typu - DBR1. Proti předchozí verzi byl vůz lehčí, vážil 800 kilogramů. Vylepšením prošlo také zavěšení kol a vůz dostal kotoučové brzdy na všechna kola. Původní verze DBR1 v sobě skrývala řadový šestiválec o objemu 2.5 litru a napříč uloženou pětistupňovou převodovku. Tímto konstrukčním řešením bylo docíleno lepšího rozložení hmotnosti mezi nápravy.
  S napětím očekávaný start v Le Mans v témže roce ale skončil tam co mnohé před tím. Motor totiž nevydržel zátěž vytrvalostního závodu. Znovu se tedy vrátili mechanici i konstruktéři do dílen, aby pokračovali ve vývoji slibně vypadajícího vozu. Novou sezónu začal tým dvěma druhými místy. Vítězná vlna přišla s instalováním přepracovaného třílitru, který teď disponoval výkonem 254 koní. Tony Brooks za volantem DBR1 zvítězil ve třech následujících podnicích. V Le Mans to ale opět nevyšlo. Slabinou se tentokrát ukázala převodovka.
  V roce 1958, částečně také díky změně pravidel, cítil tým Aston Martin velkou příležitost. Sportovním prototypům byl totiž snížen objem motorů právě na tři litry. Většina konkurentů nestačila včas zareagovat, tovární tým Maserati po déle trvajících finančních problémech dokonce ukončil činnost. Úspěšnou generálku obstarali Stirling Moss a Jack Brabham na proslulé severní smyčce v závodě na 1000km Nürburgringu. V Le Mans se ale opět týmu nedařilo a cílem neprojel ani jeden tovární vůz. V celkovém pořadí šampionátu však Aston Martin obsadil druhé místo, stejně jako v Le Mans, za vítězným Ferrarim.
  Přesto, že se v roce 1959 pozornost továrny dělila mezi sportovní vozy a nově také formuli jedna, odhodlání týmu rozhodně nechybělo. Nenasadili sice do nové sezóny nový vůz, zato ale dokončili stavbu dalších dvou. Změny ale doznalo vrtání a zdvih motorů. Se třemi vozy tedy odcestoval tovární tým do Le Mans. Stirlinga Mosse doplnil za volantem čísla 4 Jack Fairman, pětku sedlali Roy Salvadori a Carroll Shelby a šestku Maurice Trintignant společně s Paulem Frerem. Se čtvrtým Astonem Martin DBR1 ještě startoval ve vlastním týmu Graham Whitehead, kterého střídal Brian Naylor.
  V úvodních minutách závodu udával tempo Moss, u jehož vozu byla záměrně zvýšena komprese motoru s cílem uštvat soupeřící Ferrari. Taktika obětovat Mosse vyšla, neboť dvě Ferrari ze tří postupně ze závodu pro poruchy odstoupila. Stejně tak Mossův vůz vydržel jen čtvrtinu předepsané doby. Když se ale definitivně s přehřátým motorem zastavilo i Hillovo Ferrari, měli Salvadori se Shelbym cestu k triumfu volnou. Po letech nepřízně osudu to tedy vyšlo a tým si dojel pro vítězný double.
  Éra klasických vozů s motorem vpředu ale definitivně končila. Na řadu přišly prototypy a sportovní vozy s motory uprostřed. Továrna Aston Martin ale další investice do vývoje závodních vozů neakceptovala a závodní trati na více než dvacet let opustila. O comeback se pokusila až v 80. letech dvacátého století, ale neúspěšně. Teprve v novém tisíciletí se
začala značka Aston Martin znovu pravidelně objevovat na špičce výsledkových listin kategorie GT vozů s typem DBR9 v
tradiční britské závodní zeleni.
Pouze průměrný model vítězného vozu připravila společnost Shelby Collectibles.