V devítileté historii série Can-Am bylo díky poměrně volným technických předpisům k vidění mnoho zajímavých konstrukcí a neotřelých řešení.
   Jednou takovou byla i značka Shadow, která vznikla z iniciativy bývalého agenta vojenské výzvědné služby Dona Nicholse, který v roce 1973 angažoval jako hlavního inženýra týmu Tony Southgatea. Stavěla nekonvenční, ale přes to úspěšné závodní vozy jak pro Can-Am, tak formuli 1. Typickým znakem byla nízká příď a rozměrné zadní křídlo.
   V roce 1974 se stal Jackie Oliver šampionem série s vozem Shadow DN4, který byl pokračováním typu DN2 z roku 1973. Technicky byly oba vozy téměř shodné. DN4 byl ale už na první pohled delší a štíhlejší. Hlavní rozdíl byl zejména v omezené spotřebě paliva, která byla pravidly snížena na 37 galonů. Celkově ale byla konstrukce vozu typickým produktem své doby. Semi-monokok byl tvořen nýtovanými hliníkovými panely a kapotáž ze skelných vláken. O pohon se postaral Chevrolet s osvědčeným osmiválcem big block o objemu 7439 ccm, který byl schopen poskytnout výkon až 800 koní. Převodovka byla 4-stupňová manuální od společnosti Hewland. Nezávislé zavěšení všech kol s dvojtými příčnými rameny a čtyřpístkovýmy kotoučovými brzdami.
   Nichols původně počítal za volant krom Jackie Olivera i s Peterem Revsonem. Revson měl však bohužel počátkem roku smrtelnou nehodu v jednom z vozů týmu Shadow ve formuli 1. Jeho místo tak zaujal šampion Can-Am z roku 1972 George Follmer.
   Největším soupeřem týmu UOP Shadow, jak zněl celý jeho název, měl být podle předpokladů Brian Redman, který usedal do privátního Porsche 917/30, které posléze vyměnil za Ferrari 512. Shadow DN4 byl ale tak dominantní, že s Oliverem dokázal držet krok pouze jeho týmový kolega. Hned v prvním závodu na Mosportu uštědřili oba vozy Shadow DN4 všem soupeřům drtivou porážku, když i třetí vůz v cíli ztratil celý jeden okruh. Podle Follmerových slov byl vůz nejen velmi výkonný, ale také díky nízké přídi poskytující slušnou dávku přítlaku skvěle ovladatelný. Vlastně nebýt exploze Oliverova motoru v posledním závodě, nepoznala by sezona 1974 jiného vítěze.
   Klesající počet startujících továrních týmů vedl už od ročníku 1973 k postupnému úpadku série. Tento trend bohužel neustal ani v roce 1974, kdy celou situaci ještě zhoršila nastupující celosvětová ropná krize, která monstrům o výkonu až 1200 koní nepřála. Porsche tedy hodilo ručník do ringu. Většinu startovního pole tak tvořily starší McLareny a Loly v rukou soukromníků.
   Nejslavnější éra severoamerické série Can-Am předčasně skončila kvůli nedostatku sponzorských peněz již po pátem podniku sezóny 1974 na okruhu Road America v Elkhart Lake a DN4 byl nechtěně zřejmě posledním hřebíkem do její rakve, ačkoliv za zabijáka série je všeobecně označována bestie 917/30 z Zuffenhausenu.
   V roce 1976 se typ DN4 ještě jednou s Jackie Oliverem za volantem vrátil na závodní okruh v Mosportu, kde po získání pole position ovládnul i celý závod a nechal za sebou i modernější McLaren M20 nebo Porsche 936. Podle dostupných informací se do dnešních dnů dochovaly tři vozy z pěti vyrobených.

Překrásnou resinovou repliku vyrobila v limitované sérii společnost Replicarz.