Moby Dick. Tak byl přezdíván jeden z nejpozoruhodnějších sportovních vozů druhé poloviny sedmdesátých let dvacátého století. Porsche tímto typem (935/78) válcovalo konkurenci ve třídě GT. Největší zásluhu na úspěších však továrna musí jednoznačně připsat bratrům Kremerovým, kteří dokázali v úpravách a vylepšeních zajít ještě dál a od roku 1977 začali nasazovat vozy vlastního týmu.
  V roce 1978 nejprve vznikla modifikace K2. Konstruktér Manfred Kremer se soustředil hlavně na snížení hmotnosti. Třicet kilogramů bylo uspořeno jen nahrazením některých kovových panelů kompozitními. Nahradil také tovární vzduchovo-vodní mezichladiče čistě vzduchovými, čímž eliminoval občasné netěsnosti v chladícím systému. Změněno bylo také umístění olejových chladičů a palivové nádrže. Plochý třílitrový šestiválec prošel jen drobnými změnami, které se týkaly především zjednodušení manipulace a údržby, což kvitovali zejména mechanici při opravách ve vytrvalostních závodech. V pozdějších verzích se pak také objevil o něco větší motor o objemu 3.2 litrů, jehož výkon se pohyboval, v závislosti na plnícím tlaku dvojice turbodmychadel, od 740 do 800 koní. To vše ve spojení se čtyřstupňovou převodovkou dělalo z 935 opravdovou raketu na kolech.
  V roce 1979 debutovala na okruhu v belgickém Zolderu verze K3. Za jejím volantem byl tehdy mladý talent německého motorsportu Klaus Ludwig. V početném a rozmanitém startovním poli nenašel přemožitele a suverénně zvítězil. Stejně tak tomu bylo i v dalších desti závodech ze dvanácti. Pro zajímavost na severní smyčce Nürburgringu zajel Ludwig čas, který by stačil na kvalifikování do závodu formule jedna v témže roce ! Další úspěch zaznamenal tým bratrů Kremerových v Le Mans, když jako první v historii celkově zvítězil "produkční" vůz.
  Oficiální produkce typu 935 po roce 1979 skončila, avšak tovární podpora a dodávky náhradních dílů stále pokračovaly. Tým Kremer nabízel dokonce přestavbové kity pro starší typy 934 a 935. Celkem bylo v dílnách týmu Kremer vyrobeno 13 vozů typu K3. Vítězné tažení, jak v severní Americe, v šampionátu IMSA tým Dicka Barboura, tak v Evropě ve skupině 5, pokračovalo i v následující sezóně. Ani vývoj vozu však nekončil a pro sezónu 1980 Manfred Kremer zvětšil karoserii, která se nyní opět podobala té původní Moby Dicka z roku 1978.
  Okruh v Le Mans roku 1980, kam přijely týmy Kremer i Dick Barbour Racing a další, přivítal všechny těžkými černými mračny a hustým deštěm. Výhodu v těchto podmínkách měli pochopitelně jezdci v uzavřených vozech. Nejrychlejším v kvalifikaci byl vůz Rondeau domácího týmu s Henri Pescarolem a Jeanem Ragnottim, druhá startovní pozice patřila Barbourově Porsche 935 K3 s číslem 70, za jehož volantem se střídali John Fitzpatrick, Brian Redman a sám majitel týmu Dick Barbour. Třetí příčku obsadil konkurenční tým Kremer ve složení Rolf Stommelen, Axel Plankenhorn a Tetsu Ikuzawa, kteří měli na svém voze startovní číslo 42. Dvojky týmů Barbour, jmenovitě Bobby Rahal, Allan Moffat a Bob Garretson s číslem 71 a Kremer s číslem 41 ve složení Ted Field, Danny Ongais a Jean-Louis Lafose, obsadily čtrnácté respektive osmé místo.
  Start se nejlépe vydařil Fitzpatrickově sedmdesátce. Naopak největší favorité, mezi které patřil hlavně Jacky Ickx vyčkávali. Po hodině závodu se něčekaně na druhou příčku propracoval Hans-Joachim Stuck, který startoval se svojí BMW M1 až jako šestadvacátý. Postupem času začalo deště a vody na trati ubývat a podle očekávání se do popředí dralo Ickxovo Porsche 908/80. Po třech odjetých hodinách už patřila jeho Porsche, řízeném však už střídajícím Reinholdem Jöstem, první příčka. Až prasklé uchycení palivového čerpadla a následná čtvrthodinová oprava připravila jejich vůz o průběžné vedení. Noční část závodu byla ve znamení stíhací jízdy Ickxe, který stahoval ztrátu na vedoucí vůz Rondeau. Ještě před polovinou závodu smazal jednokolové manko a po plánovaných zastávkách v boxech opět převzal vedení. Ani to však ještě nebyl rozhodující moment závodu, ten přišel až v deset hodin ráno, když Ickxovu vozu nevydržela tempo převodovka. Na čelo se tak vrátilo znovu Rondeau za volantem s pány Jean-Pierre Jaussaudem a Jeanem Rondeauem a s bezpečným náskokem tří okruhů.
Drama až do konce na špici pole však pokračovalo i nadále. Porsche zajíždělo rychlejší časy a navíc se v poslední půlhodině znovu rozpršelo. Zatímco Ickx zastavil u svých mechaniků, aby přezul na mokré pneumatiky, Jaussaud pokračoval na slickách dál. V posledním kole dvacetičtyřhodinového závodu déšť ještě zesílil. Jaussaud ztratil na okamžik kontrolu na svým vozem, ale naštěstí vůz nepoškodil a tak si mohl dojet pro vydřené vítězství. Celkové páté a první místo v kategorii IMSA pak obsadili Dick Barbour, Brian Redman a John Fitzpatrick jako nejlepší ze všech 935. Cílem projelo pouhých 25 vozů. Druhý vůz týmu s číslem 71 opustil závod pro poruchu motoru už v jeho první třetině.
  Kremer i přes nastupující generaci sportovních prototypů připravil svoji poslední modifikaci označenou jako K4. Na první pohled se nijak výrazně nelišila od předešlé, jednalo se však o kompletně přepracovaný vůz. Dá se říct, že původní zůstala pouze střecha a zadní sklo. Ocelové šasi totiž bylo nahrazeno mnohem tužším, ale mnohem lehčím prostorovým rámem. Výkon motoru byl ještě navýšen až na 900 koňských sil. Vůz dosahoval maximální rychlosti 360 km/h. Tenká hranice mezi rychlostí a spolehlivostí však byla překročena a tak vůz více než závodil bojoval s častými poruchami a na svoje úspěšné předchůdce již nenavázal.
Firma True Scale Miniatures připravila v limitovaných edicích 3000 kusů fantasticky propracované modely obou konkurenčních vozů ročníku 1980. Můj model na fotografiích má výrobní číslo 1348.