Po té, co se na závodních tratích objevila Ferrariho novinka, typ Dino,
začala rychle slábnout pozice Porscheho hlavní zbraně v kategorii GT
vozů - typu 904. Sportovní oddělení značky, vedené Ferdinandem
Piechem, muselo na tuto skutečnost rychle zareagovat a ještě v létě
roku 1965 vznikl návrh vozu s označením 904/6. Hlavní změnou bylo
zabudování šestiválce namísto původního čtyřválce. Dalším vývojovým krokem se
stal spyder 906/8 zvaný též Ollon-Villars Spyder, který byl osazen
plochým osmiválcovým motorem pocházejícím z formule 1. Ke snížení
světlé výšky byla použita i 13" kola, která Porsche narychlo zakoupilo
od Lotusu po velké ceně Německa vozů formule 1. Na konci léta už mohl
tento vůz debutovat v evropském šampionátu v závodech do vrchu.
Tento krok však byl pouze mezistupněm a naznačil potenciál pro další
vývoj. Jeho nový trubkový rám, který vážil pouhých 580 kg, posloužil
jako základ ke zbrusu novému typu 906.
Pro následující sezónu FIA snížila homologační limit skupiny 4 v
počtu vyrobených vozů na padesát, i tak ale musel být ke stavbě rámů
přizván externí dodavatel, aby byla celá produkce včas
zkompletována. Další úsporu času přineslo osazení osvědčených a
spolehlivých dílů náprav z typu 904. Jistým krokem zpět ale bylo
opětovné použítí disků upevňovaných pěti šrouby. Nejvíce pozornosti
bylo ale upřeno na doladění nového plochého dvoulitrového
šestiválce. Motory byly vyrobeny z hořčíku, narozdíl od hliníkových
produkčních a ocelové šrouby byly narazeny titanovými. Oficiální
údaje o výkonech hovoří o 210 koňských silách. Skutečnost byla
pravděpodobně ještě ale o deset vyšší. Také karoserie ze skelných
vláken prošla náležitými testy ve větrném tunelu. Výsledkem bylo
její celkové rozšíření a snížení. Největší změny doznala přední
část, která byla protažena dopředu a tím bylo dosaženo lepšího
přítlaku na přední nápravu při vysokých rychlostech.
Závodní debut si pak Carrera 6, jak tomuto vozu Porsche oficiálně říkalo,
odbylo v lednu 1966 na čtyřiadvacetihodinvce v americké Daytoně. Vůz
zvítězil ve své kategorii a celkově obsadil šestou příčku, což
vnášelo optimizmus mezi příznivce značky Porsche a zároveň vrásky na
čele těm Ferrariho. Následně, po homologaci pro skupinu 4 GT vozů,
vůz vyhrál i v celkovém pořadí na těžké trati Targa Florio. Ani po
těchto úspěších však vývoj na voze neustával. Na řadu přišlo přímé
vstřikování paliva Bosch, které sice výkon motoru neovlivnilo,
přispělo ale k lepšímu využití jeho charakteristiky. Tato evoluce
nesla označení 906 E a byla připravena pro kategorii prototypů do Le
Mans.
Druhou významnou evolucí byl také typ 906 LE, který se na
první pohled odlišoval protáhlou zádí a špičatější přídí. Celkem
tento vůz narostl na délce téměř o metr. Tyto aerodynamické úpravy,
připravené speciálně pro dosažení vyššího přítlaku na dlouhé rovince
Hunaudieres, umožňovaly dosahovat proti krátké verzi rychlost téměř
o 20 km/h vyšší a atakovat tak tří set kilometrovou hranici.
V roce 1966 se konal už 34. ročník dobrodružství zvaného 24 hodin Le Mans.
Porsche tehdy poslalo do nerovného boje s přesilou sedmilitrových
Fordů GT40 Mk.II svoje sportovní vozy s typovým číslem 906. Už
samotná kvalifikace nenechávala nikoho na pochybách o tom, že Fordy,
posílené úspěchy na čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně a ve
dvanáctihodinovce na Sebringu, budou hrát hlavní role i tentokrát. A
skutečně tomu tak i bylo. První dvě řady si mezi sebou rozdělili
výhradně jezdci na vozech Ford. Podle očekávání byly nejrychlejší
jezdci Shelbyho týmu Dan Gurney a Jerry Grant a za nimi Ken Miles a
Denny Hulme. Nejrychlejší Ferrari 330 P3, pilotované Pedrem
Rodriguezem a Richiem Gintherem, startovalo z páté pozice, zatímco
obě tovární až ze sedmé a osmé.
Tovární
tým Porsche, jak už bylo řečeno, nasadil tři vozy typu 906 LE. S
číslem 30 to byli jezdci Jo Siffert a Colin Davis, s číslem 31 Hans
Herrmann s Herbertem Lingem a 32 Udo Schütz s Petrem de Klerkem. A
navíc ještě dvě krátké verze. S číslem 33 jeli Peter Gregg a Sten
Axelsson a s 58 Rolf Stommelen a Günter Klass. Porsche ale soutěžilo
pouze v kategorii do dvou litrů a jejich hlavním soupeřem byly vozy
věčného italského rivala - Ferrari Dino 206. Na startu proto patřila nejrychlejšímu Porsche, řízenému Jo Siffertem a
Colinem Davisem, až 22. příčka.
Průběh závodu byl podle očekávání v režii Fordů. Když startovní pole
navíc po kolizích prořídlo i o oba tovární prototypy Ferrari
P3, bylo už jen otázkou, který z GT 40 si dojede pro vítězství.
Poslední Ferrariho zástupce v nejsilnější třídě, avšak v barvách
soukromém týmu, řízený Pedrem Rodríguezem nevydržel tempo a s
uvařeným motorem ze závodu odstoupil. Na čele až do samého závěru
kroužila trojice Fordů. O kuriozní závěr se však postaralo jejich
vlastní týmové vedení, které nechalo vítězný vůz, řízený Kenem
Milesem a Denny Hulmem projet bok po boku s druhým vozem v pořadí
řízeným Brucem McLarenem a Chrisem Amonem cílem. Autoclub pak k
údivu všech vyhlásil vítězem McLarena s Amonem, protože jejich vůz
díky horší startovní pozici ujel delší vzdálenost. Senzační, ale
plně zaslouženou, čtvrtou příčku obsadili Jo Siffert a Colin Davis,
kteří s mnohem slabším vozem zaostali za vítězem o jednadvacet
okruhů.
Firma Minichamps připravila několik velmi pěkných modelů obou verzí
úspěšných devětsetšestek. |