Přesto, že nese typ Mk. IV stejné označení GT40 jako jeho předchůdci, jedná se o kompletně přepracovaný vůz navržený Carolem Shelbym a postavený podle odstavce "J" technických předpisů pro sportovní vozy. Odtud také pochází označení prototypu J-car. Hliníkový voštinový rám s hliníkovou karoserií byl oproti britskému typu Mk. II lehčí o více než 140 kg.
Osvědčený vidlicový dvanáctiválec o zdvihovém objemu 7 litrů poskytoval výkon 540 koní při 6400 otáčkách /min. a přes čtyřstupňovou převodovku poháněl zadní nápravu.
  Ještě, než se Mk. IV představila na závodních tratích, vyžádala si život Shelbyho dvorního testovacího jezdce Kena Milese, který při testovací jízdě v Riversidu ztratil na konci míli dlouhé rovinky v nejvyšší rychlosti kontrolu nad vozem. Voštinové šasi se
po nárazu rozlomilo na několik kusů a jezdec byl vymrštěn. Po této tragédii byla výrazně změněna aerodynamika původně hladké zadní partie vozu tak, aby při maximální rychlosti poskytovala dostatečný přítlak
na zadní nápravu. Také hliníkový voštinový rám byl nahrazen těžším, ale tužším trubkovým.
  Že to bylo rozhodnutí, vzhledem k dosahovaným výkonům vozu, velmi prozřetelné, dokazuje i havárie Maria Andrettiho z Le Mans 1967, který vinou zablokovaných předních brzd těžce havaroval ze třetí pozice v zatáčkách Esses. Jeho týmový kolega McCluskey se starším typem Mk. II ve snaze vyhnout, havaruje také. Ještě pomůže otřesenému Andrettimu ven z vraku vozu. Na dráze v tu chvíli není ale moc místa a Jo Schlesser
s dalším Mk. II končí po havárii svoje účinkování v Le Mans rovněž.
  Ale po pořádku. Na start závodu se postavily hned čtyři Fordy GT 40 Mk. IV. Shelbyho dvojka s Brucem McLarenem a Markem Donohuem startovala z první pozice. Jako třetí stál vůz Luciena Bianchiho a Maria Andrettiho s číslem 3. Hned za nimy s číslem 4 jejich týmoví kolegové Denny Hulme a Lloyd Ruby a devátá odstartovala Shelbyho jednička Dan Gurney a A. J. Foyt. První komplikace postihly čtyřku již ve druhém kole čtyřiadvacetihodinového závodu. Na vině byl zaseklý plyn. Mechanikům trvala oprava deset minut, což představuje přibližně tři okruhy. Oba jezdci se však nechtěli vzdát a skvělou jízdou ukrajovali sekundy ze své ztráty. Denny Hulme při své stíhací jízdě ještě vylepšil traťový rekord na hodnotu 3 minuty 23 sekund a 6 desetin. Jejich snažení však skončilo po půl desáté večer, když Ruby na výjezdu z Mulsanne vyletěl z trati a zabořil svůj vůz hluboko do písku.
   Tím se se závodem čtyřka rozloučila. Horké chvilky si však prožily i ostatní GT40 Mk.IV. Přesto, že se jim v závodě velmi dařilo (Gurney a Foyt průběžně vedli a Andretti
s Bianchim jezdili třetí). Rychlému Markovi Donohuovi se po půlnoci objevila závada na palivovém systému. Prvního varování se dostalo i Andrettimu, když jeho žíznivému sedmilitru došel benzín a jen se štěstím dojel ke svým mechanikům. O půl čtvrté ráno pak Andretti havaroval. Naštěstí jezdec vyvázl jen s několika oděrkami.
   A další trápení čísla dvě. Tentokrát s prasklou kapotáží. Její oprava trvala těžko pochopitelnou třičtvrtě hodinu! Shelbyho jezdci Gurney a Foyt ale další nemilá překvapení již nepřipustili a s náskokem čtyř okruhů si dojeli pro zasloužené vítězství, navíc v novém rekordu v počtu ujetých kilometrů (5232,9). Čtvrtí nakonec dojeli McLaren a Donohue, kteří ztratili plných 29 okruhů.
Vozy Ford GT 40 Mk. IV se zúčastnily pouhých dvou závodů. Před vítězstvím v Le Mans se mohly radovat i z vítězství
ve 12 hodinovce na Sebringu.
Firma Exoto připravila nádherné repliky všech čtyř vozů. Můj exemplář na fotografiích má výrobní číslo A2333.